Jdi na obsah Jdi na menu
 


HASIČSKÉ MUZEUM DŘEVOHOSTICE
 

     Podnět k vybudování hasičského muzea v Dřevohosticích přišel v roce 2004 kdy sbor dobrovolných hasičů v Dřevohosticích slavil 120 výročí založení v roce 1884. V roce 2006 byla zpracována projektová studie hasičského muzea, kterou podpořil Olomoucký kraj částkou 60000 kč. V květnu 2008 začaly probíhat demoliční práce v prostorách předzámčí dřevohostického zámku. Sbor dobrovolných hasičů odpracoval mnoho brigádnických hodin na zvelebení těchto prostor, které dříve sloužily jako prádelna a sušárna při ústavu sociální péče. Za vydatné podpory městyse Dřevohostice se podařilo hasičské muzeum dokončit v požadovaném termínu. Slavnostní otevření muzea Obrazekproběhlo 29.8.2009 za účasti zástupců městyse Dřevohostice, OSH Přerov, HZS Přerov. V současné době v expozici muzea vystavují historickou hasičskou techniku SDH Vinary, SDH Hrabůvka, SDH Pohořelice, SDH Čechy, SDH Holešov, SDH Šišma, SDH Želátovice, SDH Oprostovice, SDH Dřevohostice, obec Svárov, Parnerský sbor ze Slovenské republiky DHZ Zlaté okr. Bardějov, SDH Buk, SDH Velký Újezd a HZS Olomouckého kraje. Jsou zde vystaveny historické dokumenty, hasičské přilby, koněspřežné, dvoukolové a přenosné hasičské stříkačky. Stálá otevírací doba byla započata v roce 2010. V stejném roce byla expozice rozšířena o dalších 80 m², kde jsou umístěny převážně koněspřežné zápřahové stříkačky. 

 Prohlídka trvá cca 2 hodiny včetně prohlídky zámku a výstupu na věž. Každou neděli začátek prohlídky 9,00 11,00 13,00 15.00hod.  Mimo tuto dobu po telefonické dohodě. Vstupné 40 kč. dospělí, děti 20 kč.  Zprovozněna i nová část expozice s nejstarším exponátem koněspřežnou stříkačkou z roku 1842.

 Případní zájemci o prohlídku hasičského muzea u příležitosti hasičských zájezdů atd. volejte  Martin Josiek 725 136619

 

 

 

oteviraci-doba_2016.jpg

 

 

 

 

  

Mapa

 

Bližší informace kastelán Jiří Kasperlík tel.725735856, Martin Josiek tel. 725136619, e-mail hasici.drevohostice@seznam.cz

 

 

Obrazek

 

  • Člověk a oheň
    Oheň měl v celém průběhu dějin pro člověka a jeho hospodářství i společenský život nesmírný význam. Poskytoval teplo, chránil ho před dravou zvěří, dal mu možnost připravovat pokrmy, pomáhal mu mýtit lesy a měnit je v úrodná pole, tavit rudu a vyrábět kovové nástroje. Nebezpečí ohně se projevilo v tom okamžiku, kdy se oheň změnil v požár, ničící výsledky lidské práce. Na nízkém vzdělanosti se člověk snažil usmířit dary a obětmi. Když ale poznal, že boží pomoc nepomáhá, začal se spoléhat na vlastní sílu. Hlavním zdrojem obživy obyvatelstva bylo zemědělství, ve vsích, podhradích a tvrzích feudálů se rozvíjely základní druhy řemeslné výroby. Nejvýznamějším rysem 13. a poloviny 14. století je rozmach kolonizace, kdy se na malých plochách koncentruje množství lidí, obytných a hospodářských budov. Příslušníci jednotlivých řemesel se sdružují v cechy, kterým připadla důležitá úloha při hašení. Valná většina městských i venkovských domů bývala celá dřevěná, měla střechy kryté šindelem, na půdách, v průjezdech a na dvorech bylo množství slámy sena dříví a dalších hořlavých látek. A tak pro tyto obyvatele osad bývaly požáry velkým nebezpečím. Nedostatek vody, malé znalosti lidí, kteří se snažili požár uhasit, a nedostatek hasebního nářadí, to vše vedlo k tomu, že oheň často zničil celá města i vesnice, která se z tohoto neštěstí nemohla dlouho vzpamatovat. Aby se zabránilo vzniku požáru a do jejich hašení se vnesl řád, vznikaly první stručné směrnice jíž ve 14. století: 1. o ohni, 2. oznamování požárů, 3. krádež při požáru. Podle těchto směrnic měl každý občan chránit svůj oheň, služebnictvo, které zapálilo dům svého pána, mělo být v tomto ohni upáleno, občané nesměli běžet k ohni se zbraní v ruce, každé řemeslo mělo mít své háky a jejich pomocí bořit hořící domy, kupci měli také pomáhat při zdolávání požárů, všichni povozníci měli ihned vozit vodu. Kdo tak neučinil, tomu se odebral vůz i koně a sám byl vyhnán z města. Největší pozornost byla věnována komínům, které byly většinou upleteny z vrbového proutí v podobě dlouhého koše a vymazán hlínou. Také byly dřevěné a opět vymazány hlínou. Povinnosti purkmistra, rychtáře a starších byla pravidelná kontrola v určitých časových intervalech. Zrušením nevolnictví (rok 1781) umožnilo větší účast na řemeslné a manufakturní práci, chudina, která nalezla na vesnici práci, odchází za námezní prací do měst a průmyslových velkovýroben. V tomto období vydal Josef II. požární řád ( r. 1785), kde jsou již mnohem podrobněji vypsány povinnosti obyvatelstva při požárech a rozdělení povinnosti při hašení na jednotlivé cechy. Přes všechna opatření nebezpečí požárů se nijak nezmenšovalo a bylo nutné proti němu stále bojovat.
  • Boj proti požárům
    Starší Řekové v Antice věřili, že oheň ukradl Prometheus bohům na Olympu a přinesl je lidem. Zeus , nejvyšší z bohů, ho potrestal tím, že ho nechal přikovat ke skále a supi mu denně požírali dorůstající játra – potud báje. Lidé se setkávali s ohněm při sopečné činnosti, při bouřce a blesku, který zapálil suchý strom nebo keř. Teprve později se jej naučili rozdělávat mechanickou cestou (třením dvou suchých dřev nebo křesáním dvou kamenů, od jejich jisker si zapaloval hubku). Toto použití ohně pro člověka v době kamenné je prvním důležitým krokem k lidské civilizaci. Tak se dělo až do 18. století, kdy byl vynalezen fosfor a jiné chemické prvky a látky, jichž se lidstvo zmocnilo a které využilo k rozdělávání ohňů – vynalezeny sirky. Oheň sice lidem sloužil, ale také škodil. Lidé jej proto počítali mezi čtyři základní živly a uctívali jej v různých náboženských obřadech. Odedávna se jej obávali a hledali proti němu ochranu. V dávných dobách sloužily jednoduché chatrče za lidská obydlí , vymazané hlínou a postavené blízko u sebe. Svítilo se otevřeným ohněm, to je loučemi, smolnicemi, a pracovalo se při otevřeném ohništi. Ta snadno vznikaly požáry. Vznikl-li požár, rychle se rozšířil od jednoho obydlí k druhému. Často tak shořela celá osada, mnohdy uhořeli lidé i zvířata. Hašení ohně bylo v té době nesnadné a vlastně i nemožné – nebylo hasících prostředků. Lidé proto opouštěli při požáru své příbytky a utíkali, jen aby zachránili holé životy. Ve staré době se bojovalo proti požárům bořením sousedních obydlí, aby oheň nepřeskočil na další stavení. Nebylo to hašení. Pro tuto práci se velmi dlouho používalo háků a seker a teprve později žebříků a věder na vodu,
  • Historie stříkačkové techniky
    Později, když se technika zdokonalila, rozhodli se obyvatelé chránit si majetek před ohněm hašením. Pro tento způsob hašení bylo již v 15. století použito přístoje na hašení. Takovýto přístroj byl zhotoven již roku 150 před naším letopočtem ve starém Egyptě od Ctesibia z Alexandrie a zdokonalen Heronem, rovněž z Alexandrie, ale na hašení ohně nebyl dlouho používán. Až roku 1518 máme zprávu o vynálezu stříkačky, byl to Platnera v Angšburku, z roku 1655 Hautschova stříkačka (ta měla dva ležaté boky, ale bez větrníků). Teprve roku 1664 se zmiňuje Perrault v Paříži o stříkačce s větrníkem, kterou roku 1696 mění Mariotto a později roku 1719 i Jakub Leopold z Planic na stříkačku stojanovou, pohyblivou s připojenou mosaznou žárnicí a větrníkem. Koncem 18. století se u nás vyráběly stříkačky dřevěné, později i mosazné. Voda se musela zpočátku ke stříkačce dovážet a nalévat ze sudu nebo lejty. Aby se odstranila namáhavá a pracná lidská práce při obsluze stříkačky, snažili se zejména v Americe zkonstruovat stříkačku parní. Její taktické upotřebení se uskutečnilo až za 30 let. Byl to Američan Abel Shawke, jehož vynález provedl jeho spoluobčan Erikson spolu s Angličanem Breiweitem až roku 1829 v Anglii. Začátek 19. století byl naplněn výrobou stříkaček od různých řemeslníků, zejména od zvonařů. Později se výroba přesunula do továren, to bylo na začátku 20. století, kdy se parní stříkačka začala nahrazovat motorovou. První českou továrnou na výrobu hasičských stříkaček založil František Smékal. Svou historii mají i hadice. Stříkačka se zdokonalila připojením hadic. První hadice se šešívaly z plachtoviny a potom se šily z kůže. Ve druhé polovině 17. století Holanďan Jan der Heyde z Gorkumu uplatnil svůj vynález tím, že roku 1720 se začaly vyrábět hadice bezešvé. Hadice umožňují dopravovat vodu přímo stříkačkou na delší vzdálenost a umožňují spojení přímo s čerpadlem.