Jdi na obsah Jdi na menu
 


Než se vydáme na Svatý Hostýn

 

Jak již bylo publikováno, jednou z kulturně společenských akcí organizovaných SH ČMS, bude v sobotu  25. dubna 2009 celorepublikové setkání hasičů na moravském Svatém Hostýně. Zde za přítomnosti celé řady celebrit bude vzpomenuto svátku svatého  Floriána. – patrona hasičů.

V naší republice je celá řada významných poutních míst, která mají svou vlastní historii. Jsou však nedílnou součástí našich historických dějin. Než se tedy 25. dubna 2009 vydáme na Svatý Hostýn měli bychom vědět jaká je jeho historie, proč má takový význam pro křesťany, čím si zasloužil svůj věhlas a proč je útočištěm věřících.

Psal se rok 1241 když Tataři v počtu asi 70 000 osob, jako sarančata, vrhli do Evropy. Jejich cílem bylo Vyhubit národy, které neměly mongolskou tvář a byli pokřtěni. Zmocnit se jejich majetku drancováním a loupením. V březnu toho roku, po dobytí polského Krakova, jeho vyloupení a vypálení, vojvoda Boleslav utekl se svou manželkou a matkou na Moravu, kde se ukryl v klášteře na Velehradě. Lid prchající z Polska přinášel nejhrůznější zprávy o řádění krutých Tatarů, kteří se v houfech jak  krupobití hrnuly do rovin úrodného Slezska.
 Král Václav a kníže Jindřich byli jedinými panovníky ve střední Evropě, kteří se těmto zlosynům postavili se zbraní v ruce na odpor. U Lehnice ve Slezsku, se vojsko knížete Jindřicha střetlo s těmito nájezdníky na „Dobrém poli“. Jakkoliv udatně vojska Knížete Jindřicha bojovala byla poražena. Na 30 000 vojáků i s knížetem bylo zabito. Mongolové každému padlému uřezali ucho, která dávali do pytlů a ty posílali svému chánovi Ogotajovi, jako důkaz vítězství. Když se král Václav dověděl o smrti knížete Jindřicha, o porážce jeho vojsk, a o plenění Slezska, rozhodl se stáhnout svá vojska k obraně Moravy a Čech.
 Mongolové, Tataři středních postav, nehezkého vzhledu, majíce široká čela. Ploché nosy, masité tvář a obličeje skoro hranaté, měli pověst krutých zabijáků, nešetřících dětí,žen ani starců a neštítících se žádné zvrhlosti naháněli lidem strach a hrůzu. Zprávy o jejich postupu vzbuzovali nesmírný strach. Šířící se zvěst, že jsou neporazitelní a žádný křesťanský národ se jim doposud neubránil, lidu na klidu nepřidávalo. Morava se připravovala na boj.lidé opouštěli vesnice, ukrývali se v lesích, kde budovali záseky. Vršily se náspy, zpevňovaly se hradby hradů, měst, klášterů. Očekávaje brzké posily z Čech pouštěli se Moravané na jednotlivých místech do nerovného boje. Často spoléhali i na pomoc s hůry, a modlitbami si dodávali naději.
 Údolím řeky Odry drali se Tataři k městu Štramberk.jeho obyvatelé s množstvím lidí okolních osad, však před nimi prchli na kopec zvaný Kotouč, kde se ohradili. Tataři v údolí rozbili svůj tábor a připravovali se k útoku. V noci na 9. května se však náhle z ničeho nic strhla obrovská bouře s průtrží mračen. Jediného čeho se tito pohané báli byly hromy a blesky,před kterými se poschovávali do stanů, kde čekali až bouře ustane. Toho však využili křesťané kteří v té bouři a dešti prokopali hráze několika výše položených rybníků které byly zbudovány na řece Bečvě. Topící se Mongolové prchali ze svého ležení k Hranicím, Lipníku a Přerovu. Na památku útěku barbarů od Štramberka se na Kotouči dodnes na den Nanebevstoupení Pán koná pouť, na níž jsou prodávány sladkosti zvané „Štramberské uši“ připomínající uši, jako připomínka na krutost Tatarů.
 Po dobytí a vyplenění Přerova utábořili se Tataři u vesnice Rokytnice, aby se připravili na dobytí Olomouce. Pajdar vůdce Tatarů zde soustředil na 300 000 bojovníků a chystal se zaútočit na Olomoucké hradby.Část čeládky vyslal do okolních vesnic aby je zapálili. Na dvacet jich bylo zapáleno. Jejich ohně kouř a řev tisíců volů, velbloudů, koní, ale i ryčný řev barbarů lačných po kořisti, měl zastrašit bojovníky připravené za hradbami k obraně města.
 Král Václav cestou na Moravu přizval Jaroslava ze Šternberk, znalého moravského kraje, statečného vojevůdce, který se svými 12 000 dobře vyzbrojenými bojovníky posílil obránce Olomouce. Po marném obléhání, úspěšném odrážení útoků jeho vojska Olomouckými obránci, se Pajdar rozhodl vrhnout na nedaleký klášter Hradištský. Tento se mu podařilo zapálit a dobýt. Všichni mniši i ostatní obránci na Hradisku byli pobiti, zohaveni a po uvázání za koně, mnozí roztrhání po polích kolem kláštera.   

 Po vyloupení kláštera se Tatarská vojska po houfech pustila do drancování a plenění po celé Moravě. Část se pustila podél řeky Moravy až k Rakouským hranicím. Část přes Litovel, Uničov k hranicím Českým. Část se vydala k Brnu a k pustošení Hané. Nejhůře na tom byli lidé v okolí Tovačova, Kojetína, Hulína a Holešova. Mezi Hulínem a Dřevohosticemi se jejich řádění snažili zabránit ozbrojení křesťané. Strhla se bitka ve které křesťané proti mnohonásobné převaze barbarů neměli šanci. Dali se tedy na ústup až do hostýnských lesů. Postupně se soustředili až na samotnou horu Hostýn. Zde již bylo mnoho uprchlíků z Hané, kteří již tvořily záseky a opevňovali se. Tataři se blížili k Hostýnu ze tří stran. V čele křesťanů soustředěných na hoře byli zbožný Věnceslav a po něm Vratislav. V noci v modlitbách kolem kapličky stojící na vrcholu Hostýna prosili a pomoc Panu Marii. Jejich prosby byly vyslyšeny. Udeřila bouře, hromy a blesky a vydatný déšť přiměly pohany k ústupu zpět k Olomouci. Během dubna až června se po částech rozmistňovali podél hradeb. Jaroslav, když viděl jak je Pajdarovo vojsko roztroušeno uznal, že nastal čas vytáhnout z hradeb a dát se do boje s oslabeným nepřítelem. Dne  20. června po půlnoci se sešel se všemi svými vojevůdci v chrámu Páně „božího těla“. Zde společně všichni velitelé přijali tělo Páně. Po společné modlitbě „Anděl Páně“ se rozešli ku svým oddílům. Ještě před svítáním vtrhli se svými vojsky do ležení Tatarů. Nastala nemilosrdná bitva, vůdce Tatarů Pajdar byl probuzen řinčením zbraní, křikem raněných. Kvapně se ustrojil, uchopil zbraň, skočil na koně a srdnatě se postavil na odpor dorážejícímu vojsku. Houfy jeho barbarů se snažili přispěchat do středu tábora k jeho stanu na pomoc. V nastalé řežbě, kdy meč s mečem, kopí s kopím na sebe naráželi. Jaroslav se na svém koni dodávajíce svým bojovníkům odvahy, prosekal se až k Pajdarovi. V osobní bitce mu uťal pravou ruku a skolil ho z koně. Na zemi ležící vydechl naposled před zraky svých udatných. Hrůza, strach a zmatek se zmocnil Mongolů, kteří se dávali postupně na útěk. Mnoho jich však bylo dostiženo a do vod řeky Moravy zahnáno, kde se utopili. Tímto vítězstvím u Olomouce, Jaroslav se svými vojáky zachránil nejen Olomouc, ale i Čechy a další západní země. Ztráta vojevůdce a dvě porážky za sebou, vyděsili vystrašené Tatary tak, že prchali neorganizovaně za zbytkem vojska přes Vlárský průsmyk do Uher. Odtud obtěžkáni bohatou kořistí utíkali do Asie.O ústupu křesťanů před Tatary na horu Hostýn, jejich zázračném zachránění na přímluvu u Panny Marie,pojednává Královédvorský rukopis. Od těch dob každý Moravan s úctou a nadějí, hledí k této posvátné hoře. Stávající chrám byl vystavěn na počátku 18 století, a v roce 1748 byl vysvěcen. Nad hlavním oltářem můžeme zhlédnout obraz Bohorodičky držící v náručí Božské dítě, z jehož ruky hromové blesky srší na tábořiště pohanů. Tato Panna Marie – pomocnice křesťanů, přitahuje k sobě stále větší množství poutníků. Rok od roku přibývá mezi nimi i hasičů členů Sdružení.

Bude to svátek všech hasičů České republiky.